Najednou zhaslo světlo, otevřely se dveře z chodby a objevilo se mihotavé světýlko svíčky. A jako už tolikrát za třicet let existence Nivničky, do zkušebny, která je momentálně zároveň i školní družinou, vstoupily LUCE.
Malučké děti z nejmenší Nivničky vyjukly, ale hned nastalo ticho. Od začátku adventu čekaly toužebně na tento okamžik, kdy je luce pohladí a pošimrají peříčky, aby z nich smetly nemoc, černé tečky v deníčku paní učitelky, odmlouvání mamince či tatínkovi... I rodiče, kteří jsou v Nivničce nejdůležitějšími osobami při zasévání lásky k lidové kultuře do srdcí svých dětí a jsou v každé zkoušce, podlehli okamžiku a jejich mobily se rozblikaly.
Kolem mě se rozhostilo nábožné ticho, ve kterém, při pozorování té krásy kolem, mě napadaly myšlenky: „Advent mám asi nejradši - to ticho, sílící světlo v dlouhé tmě a těšení se na Vánoce - no, kouzla.“ Nebo: „Kolikrát tohoto obřadu ještě budu moct být účasten? Že bych už stárl?“ A nakonec: „Miluju Slovácko, často se střídající moly a dury, z čehož mám mrazení jdoucí po těle. Ono místo, kde je stále prostoru habaděj na imaginaci, velkou poezii a velká přátelství mezi často vlastně neznámými lidmi, se kterými mě pojí „jen“ ruce na ramenou a chorál posílaný k nebesům.“
Děkuju vám, LUCE 2022!
Video jsem nechal v celku i s tím křičícím tichem.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
NIVNIČKA 1992-2022 | 30 let ♥
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
