pod obrázkem sú fotky Jury Miškara ... děkujeme!
Povídání o Moraně 2015
Roky chystala Mařenu pro Nivničku Gabča. Někdy ji vyrobila s taťkou, jindy s mamkou, nebo s několika dětmi z Malé nivničky. Byly doby, kdy na to zbyla úplně sama, v posledních letech přicházely maminky a dětičkami z Malučké nivničky. Památná je Morana, kdy přijela natáčet Česká televize. V přemíře snahy, aby byla krásná a co největší liša, udělali ju Gabča s Jarynem z okrasné čínské trávy. Až při podpalování Mařeny se zjistilo, že to čínské travsko skoro nehoří. Bohyně zimy enom dútnala a bylo to dýmivé fiasko. Eště dnes sa tomu okamžiku směju a mám hubu od ucha k uchu.
Letos Gabča čeká miminko a tak jsem péči o vynášení Mařeny převzal, doufám, že enom pro letošek, já. Sešlo se to s obdobím, ve kterém často přemýšlím nad tím, co udělat, aby děti a mládežníci při udržování výročních obyčejů byli co nejvíce vtáhnuti do víru událostí. Čili, aby je prožívali co nejvíc na vlastní kůži a nestáli jenom bokem jako pozorovatelé. A tak jsem pro letošek vymyslel malebnú procházku kolem říky Nivničky od Malého splávku k Velikému splavu. Po cestě děti trhaly suchú trávu a hledaly ulity hlemýžďů. Ulity hlamýžďů jsou totiž stejně jako vyfouklá vajíčka symbolem života bez života, tedy smrti. A to je vhodný materiál na Moranin náhrdelník. Terka našla u pařezu dokonce starý zrezivělý a ďůravý plecháček, který vzala. Brzy se zaplnil ulitami.
U Velikého splavu jsem asi všechny trošku zaskočil, když jsem řekl, že si každý vyrobí Mařenu sám a hned jsem to prakticky ze dvou klacíčků, trsu trávy, barevné šňůrky a ulity předvedl. Potěšilo mě, když se všichni s chutí pustili do vlastní tvorby. A ještě pěknější pocit jsem měl, když vznikly velmi originální postavičky. Nejmenším pomáhali rodiče, kterých se tu sešlo mraky a nechyběla ani řádka kočárků s mimčaty. Děti z první a druhé třídy vyráběly většinou už samy ve dvojicích s kamarádem a mládežníci z Malé nivničky udělali dvě velké skupiny, holky zvlášť - kluci zvlášť, a vytvořili dvě velké Morany.
U Velkého splávku jsme pak za monotónního odříkávání dávné říkanky Nesem, nesem Mařenu na oleji smaženú…, jdouce v dlouhém zástupu s mnoha Mařenami nad hlavami několikrát dokola, přinesli zimu k vodě. Pak jsme je postupně zapalovali a děti svoje zimy hořící osobně házely z výšiny Velkého splavu do vodní propasti…
…slunko zapadalo, když jsme na Vinohradoch zavzpomínali na běh, který se tu uskutečnil před deseti lety a při kterém došlo k nefér podkopnutí a slzičkám. Jeho tehdejší účastníci, tehdá tří až pětiletí, na to nezapomněli a spontánně se na místě hned domluvili na odvetě. Zase vyhrál Patrik. Tehdy faulovaný Vojta doběhl tentokrát těsně druhý a bez slziček. Bylo to ohromné a strhující dejavú, kterému podlehly i dětičky z Malučké nivničky a svůj první běh mezi trnkama do prudkého kopce si zkusily také. Všechny pokořila Terezka a na slzy také nedošlo. No, vlastně. Náš Metúdek se v okamžiku, kdy se startovalo, hrál s paličkou v keříkoch a tak bohužel přišel o běh. To ho tak zamrzalo,že i tentokrát jsme šli z Vinohradú s našimi slzičkami.
Západem slunce se hodně ochladilo a tak nebylo divu, že už jsme se nečekali a různě rychle se rozprchli k domovům. Na konci zástupu mnoha lidí z Nivničky, který se valil z Vinohradú zpět do Nivnice, nás zůstala jen hrstka. A úplně na konci té hrstky si Norinka, Terezka a Alžbětka ještě ustřihly větvičky z kvetoucího dřínku a s Martinou je ozdobily mašličkami. V obřadném tichu stmívání pak nésly do vesničky nové léto. To velké ticho konce dne první jarní rovnodennosti rozčísávaly tři dívčí hlásky, které pevně a zněle vytrvale zpěvně odříkávaly Nové letéčko neseme… Cítil jsem opravdovou nábožnost toho okamžiku a plnými doušky jsem si ho vychutnál až do konca.
Vlastimil Ondra
v sobotu 21. března 2015
|
