ASI BYCH SE TO NAPSAT NEODVÁŽIL
výprava k tajemnosti srdce
středa 6. června 2012, Suchá Loz
Rozhodoval jsem se, jestli napsat nebo nenapsat o pocitech, které jsem zažíval na cestě s dětmi z Malé nivničky po Praze a Nymburku. Asi bych se to napsat neodvážil, kdyby to nezačalo tak, jak to začalo. Ale to už začínám příběhem, na který určitě čekáte.
Stalo se to v neděli večer po příjezdu domů. Dali jsme děti spát a byli ještě všichni plní dojmů z výletu. Netrvalo dlouho a Marťa přiběhl za námi a volal: „Mami, Ondra plače.“ Šli jsme se podívat, co se stalo. A byli jsme překvapení. Ondra vzlykal. Když se ho manželka zeptala, co se stalo, tak jí s pláčem odpověděl: „Mami, já se chci vrátit do Nymburka.“ A pokračoval, jak moc se mu tam líbilo. To mi vehnalo slzy do očí, protože toto bych od Ondry rozhodně nečekal.
Přilehl jsem si k němu, objal ho se slzami v očích a na srdíčku jsem cítil něco, co nedokážu ani popsat. Hlavou mi letěly myšlenky, které se týkaly nejen uplynulých čtyř dnů v Čechách, ale také předešlé chvíle, které prožívám ve společnosti lidí kolem folkloru.
Mám radost z toho, že se děti podívají do míst, které jsem já ještě nenavštívil a setkají se s lidmi, kterým udělá velkou radost jejich zpěv a tanec – zpěv a tanec Malé nivničky. Radost tak přišla i do srdce Báry Hrzánové, když k našim dětem v Klementinu pronesla, jakou že energii děcka svým zpěvem přinesla na tato místa. Energii, které prostupovala duše a přivolala do Zrcadlové kaple sluneční paprsky.
Další pěkné chvíle jsme prožili v Nymburku. Utkvěl mi především rozlučkový večer, kdy se na sále společně bavily všechny děti z přítomných souborů. Slovenské děti z Kežmaroku začaly tančit šátečkový tanec. Všichni se tanečně pohybovali v kruhu kromě jednoho dítěte, jež šlo opačně a vybíralo si šátkem. Uprostřed kruhu na rozprostřený šátek poklekli a objali se. Vyzařovalo z toho velké přátelství. Silný pocit.
Jsem rád, že můžu být mezi vámi a jako rodič přitom ukazovat svým dětem cestu, po které by se mohli vydat. Chci tím povědět, že mají držet při sobě a podporovat jeden druhého. Když začnou zpívat, je to něco nádherného, co mi vhání slzy do očí. Podobně mi bylo teď na zkoušce mužského sboru v Boršicích, když Vítek říkal, že je mu s nama ve sboru hrozně dobře, že nás má jako rodinu. Takový chlap je pro sbor poklad, stejně jak Vlastik, který má můj obdiv za to, co dělá pro naše děcka. Je to neocenitelné. Buďme hrdí, že máme takových ludí ve svém kruhu.
Toto všechno mi probíhalo hlavou, když jsem držel v objetí svého syna a se slzami v očích usínal. Je to takové mé zamyšlení nad životem, který prožíváme. Děkuju vám všem, kteří tvoříte tuto společnou rodinu.
● Milan Bobčík ●
|
