výprava k tajemnosti domova
pondělí 20. prosince 2010 ... Nivnice
prolog Jako obvykle jsme s Jurú byli tajuplní a těšili jsme sa velice, protože už minulá besídka ve Vrbičkách sa náramně vyvédla. Onoho loňského památného večera 18. prosince 2009 jsme sa totiž poprvní ponořili do slunovratové tradice. Neopakovatelné zážitky z této akce sa vzpomínaly a hlášky kolovaly mezi nama po celý rok. Šak sa mrknite. Pro připomínku sem vkládám ono kultovní video z roku 2009.
Často cítím, že už je to až nemravné, jak se izolujeme od přírody a dějú, které v ní probíhají. Skoro všude autem, čím dál déle zavřeni v nejrozličnějších místnostech - v zaměstnání, ve škole nebo doma ať už v kuchyni, u TV či u počítače… Chybí nám sepjetí s „hroudou“ a jestli třebas Nivnička chce uchovávat lidovou kulturu přímo rodné hroudy, odpovězte si sami, zda to takto jde. Proto s dětmi, kdy to jen jde vyrážíme ven a snažíme se na sebe nechat působit den. [Právě mě napadlo, že sem – do kontextu – vlastně mohu vložit video i z letního slunovratu … tož tak hned činím.]
za noci zimního slunovratu 2010
Letos jsme už s Jurú nechtěli do nočně děsivých, zlověstnýma stínama přeplněných Vrbiček. Chtěli jsme rozhled a volnost, pozorovat se zatajeným dechem ten západ slunka za nivnický horizont, a potom udělat lišu, hlavně tú lišu nad Nivnicú...
V Besedě po předvánočním koncertě proběhl následující hovor: „Abych nezapomňél, tož na tú zítřejší vánoční besídku s turisťákem si vezněte boby…“ „A na co? Šak sa stejně nedá moc bobovat! Hééj, na co?“ [a odpovědí jim všem bylo t i ch o … pššššt]
Sešli jsme sa hodinu a půl před západem slunka, které mělo v tento den zapadat v 16:05:13, u turisťácké klubovny a dětem začali nakládat na boby dřevo se slovy: „Lesti vám to popadá do sněhu a zvlhne, nebude u Trojice žádný oheň…“ Nábožně a opatrně, až jsme sa obá divili, dřevo táhli nad Nivnicu. Hore Čupama vykuklo mezi mrakama poprvní ten den aj slunko a nešlo to v ten okamžik brát jinak než tak, že žehná svými paprsky onomu nevšednímu obrázku hordy dětí táhnoucích dřevo akusticky vyplněného hrkotem drhnoucích bobů o uličku téměř zbavenou sněhu.
Na Dluhošinách mizel sníh. Přesto jsme našli docela rozlehlý plát nametených sněhových jazyků. Doprostřed této bílé pláně jsme zarazili kůl a vytáhli z batohu první překvapení– fosforeskující oranžový sprej. Sprej jsme přivázali na pětimetrový špagát uchycený na středovém kůlu, napnuli ho k prasknutí a začali zbarvovat sníh dooranžova. Ti větší – Vojta, Patrik a Gába se hned hlásili o stříkání a po chvíli se už nad Nivnicí skvěla dokonale oranžově planoucí kružnice, které ti menší (hlavně Mačeta) hned přikreslovali paprsky. Roztopili jsme tak dvě vločky jednou rukavicí, abych tak zimně parafrázoval ono letní pořekadlo o mouchách a jedné ráně. Jednak jsme nakreslili oproti západu veliký obraz slunce a dále jsme dosáhli toho, že i zde jsme děti zaměstnali a zahřáli je, aby nám čekáním na západ slunka neprokřehly. To prokřehnutí jsme nakonec úplně vyloučili velikým kulováním kolem našeho slunka, uprostřed kterého Jura zatím stavěl ze dřeva pyramidu.
A pak už to přišlo a šlo to k našemu velkému překvapení ráz na ráz. Slunce se dotklo obzoru. Počítali jsme s tím, že ho ještě budeme moci pozorovat několik minut a ono najednou zajelo a nebylo ho. A to bylo teprve prosím 15:45… Uff, ale oheň vzplál s posledním paprskem, jak jsme chtěli, protože víme, že Slované věřili, že na zimní slunovrat bůh slunce Džabog umírá jako vetchý stařec v okamžiku, kdy se slunce ztratí za obzorem. Jeho poslední paprsek je jeho posledním silným výdechem plným kouzelné moci, která vejde do právě zažehnutého ohně. Nastává dlouhá šestnáctihodinová noc, kdy na zemi může beztrestně vládnout zlo a nemůže pouze do míst těchto Dažbogovým dechem chráněných ohňů. Zde stáli tisíce let před námi naši předkové, a letos i my. Věřili, že je paprsky posvátného ohně pronesou onou děsivě kouzelnou nocí ve zdraví k rannímu východu, kdy se zrodí nový bůh slunce Dažbog jako novorozenec a zase je začne chránit.
My jsme v ty kouzla a čáry zjevně moc nevěřili, protože ve chvíli, kdy Jura vytáhl druhé překvapení jsme vyrazili úprkem z našeho hořícího kruhu za ním. Valil od nás pryč dúle Dluhošinama a v rukou svíral ráfek starého kola plného sena, které zapálil o „džabogový oheň“ a které začalo chytat lišu. A potom ho vypustil dolů na Nivnici. Řítili jsme nocí k Nivnici za tím hořícím kolem a kouzla začala ožívat. Nádhera. Blaho.
Oheň na Dluhošinách ještě zářil do tmy jako malá tečka, když jsme se od kaple začali spouštět jeden po druhém na bobech k vodojemu a na Čupy. U vodojemu se nám ztratil z očí nadobro a nad kapli Nejsvětější Trojice se vyhoupl obrovský měsíc v úplňku. Byl to úchvatný pohled, přeplněný emocionálním nábojem kouzel a tajemna. A vidíte, přišli bychom o něj, kdybysme nevytáhli paty z našich domů.
epilog Vkročili jsme do Nivnice. Šli jsme dúle Čupama. Ztemnělú uličku zas rozrachotily naše boby a pouliční světla roztrhala poslední zbytky mých pocitů tajemna a kouzel na cimprcampr. Ale to mi nevadilo. Přemýšlel jsem už nad tím, kolik takových krásných chvil jsem ve svém životě mohl zažít a já o ně zavřený v autě či v nějaké cimře přišel…
