RADOŠOV pár slov o jeho výročním pořadu výprava do kraja sobota 30. října 2010 ... Veselí nad Moravou, kulturní dům Veselský folklorní soubor Radošov v sobotu 30. října 2010 oslavil pořadem RADOŠOV 40. OFM aneb RADOŠOV NA ROZHLASOVÝCH VLNÁCH čtyřicáté výročí svého založení. Vyrazili jsme teda s manželi Hrabalovými do Veselá okuknout, co nového, folklorního se děje kousek na jih od nás. Hned u vchodu jsme dostali přehledný a graficky velmi povedený program pořadu. Můžete si ho prohlédnout ZDE. V sále jsme se rozdělili. Hrabalovi šli s kamarády Hladkými do šesté řady a mě připadlo místo ve druhé řadě uprostřed. Dění před sebou jsem měl jako na dlani a těšil jsem se. Ne nadarmo. CM Radošov hrála jako vždy velmi dobře. Má svůj, mezi mnohými muzikami, charakteristický snadno rozpoznatelný zvuk. Jako mnohokrát předtím mě znovu pohladila po duši písnička Na košatéj jedli. Veronika Malatincová ji zase zpívala sametově a můžete si ji poslechnout TADY. Příjemným okamžikem bylo předávání muzikantských postů nastupujícím mladým muzikantům spojené s jejich osobním představováním. Tito pak vystřihli Šarišské tance naprosto skvěle. Dobrým tahem bylo angažování moderátorské dvojice Ladislav Šimeček a David Pavlíček. Jejich vsuvky byly velmi vtipné a krásně propojovaly celý pořad, který by byl bez tohoto momentu jen prostým nakupením nacvičených pásem různých žánrů a oblastí, čímž ve skutečnosti byl. Ale ač pásma moc v oblibě nemám, musím říct, že ta radošovská jsou na úrovni. Měla citlivou, zajímavou choreografii, empatickou muziku, která šla s choreografickým záměrem ruku v ruce a tanečně byla zvládnuta také skutečně dobře. Tanečně mě nejvíc zaujal Martin Kuryviál. Nejenže jako ostatní bezvadně tančil, ale snad jako jediný mě dokázal opravdu zaujmout svým osobitým stylem, tanečním pojetím se širokým spektrem grimas a gest, kterými lehce a přitom velmi jasně vyjadřoval různé patřičné emoce. Zdálo se mi, že si to na podiu prostě fakt užívá a ke každé tanečnici se chová a přistupuje trošku jinak. Také tanečnice, jakoby to vycítily a ožívaly, když mu přitančily do rukou. Ostatní tanečnice a tanečníci mi trochu splynuli do jednoho. Možná, že tančili až moc přesně stejně, možná že bylo záměrem vedoucího potlačit individuality a pásma odosobnit. Škoda. Variací na Corelliho téma, což byl barokní kus v podání muziky Radošov, jako i výrazovým tancem Vzpomínka chtěli Radošovjáci jistě ukázat šíři svého záběru. A musím říct, že to bylo i dalším osvěžením tohoto programu. Moc se mi variace i Vzpomínka líbily. Ale kladl jsem si otázku, jestli do výročního pořadu tyto kusy patří a proč z něj naopak vypadla aspoň nějaká zmínka o předchozích desetiletích souboru. V tomto směru mě neuspokojilo ani uvedení pásma Laškování, které bylo vzpomínkou na vedoucí Radošova, manžele Kolajovy. Musím říct, že z pořadu Radošova jsem odcházel s dobrým pocitem. Děkuji za pěkný zážitek! Průřez celým pořadem souboru Radošov si můžete prohlédnou na přiloženém videu. Pořad ve mně opět zjitřil myšlenky o naší lidové kultuře… …přemítám, jak se folklorismus tady na Slovácku kolem mě prudce mění. V souvislosti s Radošovem, který jsem na vlastní oči viděl, si znovu a znovu v hlavě přehrávám názory, které zazněly v reportáži DIGINÁVES redaktorů Vrby a Pšurného o pořadu souboru Kyjov TRADICE A PROMĚNY – však se sami mrkněte se ZDE. Mimo jiné v té reportáži zaznělo: „… když je ve vystoupení souboru nějaká jiná variace než tradice, tak je to jenom obohacující, protože folklor se má vyvíjet … udělat něco, na co nejsou Kyjovjáci zvyklí.“ (divačka) „ Je potřeba zachytit ta současná témata a přiblížit se mladším divákům a mladším lidem, kteří ten folklor dělají.“ (tanečník Slováckého souboru Kyjov) „My jsme se na to strašně těšili, protože jsme věděli, že to nebude klasické vystoupení, kde jsou krojovaní, kde hraje cimbálka, kde se hrají klasické lidovky.“ (mladá tanečnice Slováckého souboru Kyjov) „Tím, že je to trochu něco jiného, tak nás to baví a máme z toho radost. Byl to příjemně strávený čas na těch zkouškách.“ (mladá tanečnice Slováckého souboru Kyjov) Když to tak vidím a slyším, nelze jinam než, abych si sám sobě znovu položil otázku, kterou se zatěžuji dost často. Kudy vlastně jít se „svými“ dětmi a dospělými v souborech, „aby je to bavilo“? Tvořit s nimi čísla, kde lidová písnička a tanec jsou v pozici rekvizity? Drilovat s nimi taneční kroky a výraz a taneční pásma ve snaze přiblížit se profesionálním souborům? Vymyslet pár čísel a vydržet s nimi desítky let v repertoáru? Vytáhnout na scénu materiál s množstvím parodie a šokujícími momenty? Odklonit se jako Hradišťan a jít si svou vlastní taneční i hudební cestou? Spokojit se s tím, že budeme vesnický hopsák, jehož prvořadým smyslem je navázání vztahů mezi pohlavími a pár akcí s pařbú v nejakéj chajdě za dědinú? A co když mi nevyhovuje ani jedna z těch možností, ba ani průnik těchto přístupů? Chce to nějakou další cestu. Vím, že taková existuje. Jistě znáte ten pocit, že už už jste měli nějakou myšlenku nadosah a ona pak zmizela. Nezbývá než hledat dál se zneklidňujícím pocitem usazeným tam vzadu v hlavě, že ji možná nikdy neobjevím… ● Vlastimil Ondra ●

<< Předchozí

Další >>