 v širém poli hruštička
výprava do kraja
sobota 24. dubna 2010 ... Boršice u Blatnice, pod Hradišťkem
Konečně je pěkně a teplo. Možeme zas vyrazit k hruštičce. Popravdě už sme sa na to s chlapama těšili jak malé děcka. Lóní nás bylo pár, ale tak sme o tom pres rok básnili a cigánili, že sa nás na srazu pod Pánským hájem na húpačkách sešlo letos mraky.
Mosím to vyjmenovat. Boršičané: Vítek, Alena, Patrik a Filip Hrabalovi * Jožka, Markéta, Lukášek a Anetka Slaníkovi * Dušan, Katka, Barunka (a tajemství) Křivákovi * Michaela, Kristýna, Tomáš a Filip Zlomkovi * Petr Vávra * Jožka Zemčík * Radek Galuška * Martin Dračka a Renata * Vladimír Salčák. Hlučané: Vítek, Lucie, Víťa a Filip Janečkovi. Nivničané: Vlastimil a Ludmila Ondrovi * Vlastimil, Zdenka, Vojta, Nora a Metoděj Ondrovi * Jiří, Andrea, Jan a Jiří Miškarovi * Josef, Blanka a Eva Smetanovi * Gabriela, Hanka a Gábinka Krchňáčkovy + Monika Výmolová * Dominik a Šimon Kollárovi * Jana Víceníková.
Bylo nás šestaštyricet. Šli sme spodní cestú k potoku. Měli sme s sebú aj tri kočary a v nich Metoděja, Jiříka a Filípka. Už za prvním mostkem nastal poplach. Z klidného vykračování na konci skupiny s Metodějem v kočaře a slivovicování se strýcem Halovým nás s Vítkem Hrabalem vytrhlo zděšení na predku. Začalo chabaždí. Prý kama sa ide, když okolo potoka je to neschúdné.
„Jak neschůdné, co neschúdné? Šak toto je najpěknější část cesty,“ pronésli sme jedným hlasem, nesa kočár pres tú první lavku, a s klidem Angličanú sme s Metodějem zapluli do chabažďá.
Myslím, že časem si zvykli aj ostatní a moselo sa jim na těch divokých podemletých brehoch boršického potoka, keré ukrývajú prenádherná zákoutí, lúbit. Okolo potoka kvétly blatúchy, orseje, petrklíče a devětsily. Pálily koprivy a omamně voňél medvědí česnek. Ta krása úplně prebila tu štrapáci s kočarama. Ani si vlastně už nepamatuju, kolikráť sme moseli ty kočáry a najmenší děcka prenášat pres vodu. Nebyla to taká hrúza, zvlášť, když sme si s chlapama navzájem pomáhali. A také sme sa nikam nehnali. Tu sa nečeho prihnúlu, tu sa posedělo a predevšeckým sa vykládalo a dělaly srandy. Prostě pohoda, klídek…
Shodli sme sa na tom, že oproti loňsku sa koryto potoka tu a tam pozměnilo a uznali, že neregulace a časté meandry majú cosi do sebe.
A už sme byli na Buchtinách. Pred nama sa otevrela krajina. Lúka široká, veliká a na ní osamocené stromy. K nejvzdálenější hruštičce až pod Hradišťkem sme měli namírené.
Pod hrušku dorazíl první náš Vojta a hneď sa na ňu jaksi vyškrábál. Já sem dorazíl s Metodějem naopak naprosto poslední za všeobecného povzbuzování. Na cílovéj pásce nás predběhla aj naša Norinka :o) Ale lesti si myslíte, že sem býl nejaký vyčerpaný, tak vězte, že nebýl. Mohl by vám to potvrdit pan Krivák, protože seďa pod hruštičkú vedle mňa, sa tak dlúho do mňa navážál, až sem sa na něho vrhl. Trochu nepríjemné to moselo byt Vítkovi, jelikož sme ho obá zalehli. Dušánkovi zjevně nestačilo, že sem ho priskrípl k zemi jednúc, protože hneď, jak sem ho pustíl sa na mňa vrhl zezadu rychlosťú geparda. Podvadíl ňa a složíl na zem. Ani moja žena by na mňa v ten okomžik určitě nevsadila ani korunu. Ale to enom proto, že sa doma nebijeme a neví, co ve mně dríme a neví, kolik máyovek sem po nocách prečetl. Hneď sem Krivákovi nasadíl chvat zvaný prehazovačka. Preleťél preze mňa, capíl sebú, já na něho a bylo po boji :o)
Bylo to hlavně zpestrení pro děcka, protože jich to, myslím, zaujalo o moc víc, než když sme predtým s chlapama zazpívali našu hruštičkovú hymnu V širém poli hruštička…
Ináč sme našli propadlú chodbu z černokněžníkova Hradišťka do Boršic. Děcka to zkúmaly, eště sa jich mosím zeptat, co viděly.
Do téjto chvíle sa akce hruštička vyvíjala presně podle plánu. V okamžiku, kdy sme sa zpopod hruštičky začali zdvíhat, abychom mohli pokračovat na lúky za Hradišťkem, sa všecko boršicky zvrhlo. Krivák v čele zavelél na opačnú stranu k mysliveckéj chatě a zdúrazníl svůj směr tým, že zdvihl nad hlavu tašu Kružicových špekáčkú, keré prímo pro akci hruštička u horňáckého velkouzenára nechál vyrobit. Prý stoprocentně bezsójové, samé masíčko. Hádajte, kam sa vrhla skupina. No ano, uhodli ste. Směrem na lyrické podjavorinské lúky to naprosto nebylo… Prý nekdy jindy…
To, jak sme potom čadili špekáčky, jak děcka našly žabu a Lukášek kameněm trefíl Gazovu plzeň, kerú si celú cestú nésl, aby měl čím zapit špekáčky a nechál si ju chladit v potoku za ohništěm už popisovat nebudu. Ani dlúhú cestú dom. Došél sem pod háj s Metodějem jako poslední. Naložili sme sa do auta a jeki dom. Před Zemčíkovým seděli chlapi na schodkoch a zas ně pripomněli, že sem nedonésl ani do Boršic slivovicu. Nechtěl sem prásknút švagra, že má dneskaj svátek a tak dem radši mlčél a v tom tichu, keré nastalo sme sa shodli, že to dnes byla paráda, lepší jak sto nejakých vystúpení...
… u hruštičky eště byli, ale kdesi sa nám ztratili a nevyfotili sa s nama – Peťa a Drak.
< |
