na Hopsáckém plese
v Horním Němčí výprava k tajemnosti domova
sobota 9. ledna 2010 ... Horní Němčí, kulturák
Je sobota 9. ledna 2010, sedm hodin večer. Vcházím se svými rodiči do přeplněného horněmčanského kulturáku na 1. Hopsácký ples. Sedáme ke stolu k naší rodině. Moje kmotřenka bydlí v Horněmčí a její vnučka Barunka s dětmi z místního Hopsáčku právě přichází na parket. Předtančení folklorního souboru Horněmčí začíná. Sál je bohatě a barevně vyzdobený. Všude kolem hýří jasné barvy z té záplavy horněmčanských krojů. Je tu útulně.
Děti z Hopsáčku zpívají a tančí při elektronických klávesách. Musím říct, že proti spojení klávesy – dětský folklor nic nemám. Zastávám totiž názor, že děti by měly každou zkoušku slyšet hudební nástroj, zvykat si na něj a hlavně stále zpívat. Proto, když vedoucí umí jen na klávesy, ať je jen využívá. Při každotýdenních zkouškách by totiž mělo vznikat to jemné nepopsatelné předivo mezi muzikantem (většinou vedoucím) a zpěvákem, potažmo tanečníkem, kdy o sobě ví, dovedou na sebe reagovat v mrknutí oka a vzájemně se dokáží přizpůsobit. Pochopitelně nejlepší pak je, když už si děti ve zkouškách muzicírují samy. Nejmenší Horněmčanské děti působí velmi bezprostředně, uvolněně a přirozeně.
Znovu si potvrzuji, že naši lidovou kulturu tady na Slovácku máme všichni, co jsme se tu narodili, v genech. A i když se několik let ve vesnici folklor vyloženě nepěstuje pro pódium, tak stále tu ten náš folklor je, žije a dokonce se i vyvíjí - v nářečí, v pohybech a gestech lidí, ve způsobu komunikace, ve způsobu života ve formách vzájemné komunikace. Stačí pak jen přijít a sáhnout. Ovšem sáhnout hlouběji než obvykle pod povrch našeho vědomí a prorazit tu povrchní slupku, kterou tvoří oficiální euroamerická televizně-rádiovo-internetová globální kulturnost. A tam hluboko v naší mysli na to bezpečně narazíme. Hned jsme zase doma, v prostředí, které nám tu zanechali naši předkové, v prostředí, kde nacházíme klid, bezpečí a které nám dokáže hojit i hladit duši.
To je vidět i na středním horněmčanském Hopsáčku. Opět přirozenost, každé dítě individualita a jiný přístup ke zpracování písně i k tanečnímu kroku. Naše písničky a tance se prý učí jen pár týdnů. Není to však z jejich projevu vůbec poznat. Líbí se mi i prostá varianta kroje, která vypadá velmi hezky a děti se v ní jistě musí cítit přirozeněji a svobodněji než v bohatém kroji. Snad jen to párové tancování hluckých bych u těchto, přece jenom spíše mladších dětí, zatím nezařazoval.
A nastupuje soubor Horněmčí. Je to už řadu let, co jsem s Horněmčany párkrát vystupoval a hrál jim. Dokonce pár z nich mezi ostatními vidím. Jsem rád, že se k lidové písničce vrátili. Potvrzuji si svoji dávnou zkušenost, že chlapi tu zpívají dobře, protože i v tomto složení to zní bezvadně. Nebojí se ničeho a i to frázování má svoji podjavorinskou jednoduchost, přímost a ráznost. „Ale kde ste vzali tolik šikovných děvčic a navíc eště v kroji?“ chci vykřiknou otázku, když celou šíři horněmčanského kulturáku vyplní místní folkloristky. A to prosím ve dvou řadách za sebou! Tomu odpovídá i následný chorál. A ten pohled. Je to krása, nádhera!
Naplněný sál ryčí nadšením. Bouřlivý potlesk se nese daleko horněmčanským kotárem. Tleskám s Horněmčany. Jsem rád, že jsem mohl být u toho, když roky nastřádaná energie zase někde vybuchla a proud onoho dlouho upozaďovaného folkloru si opět našel cestu mezi nás. Loni toho byl svědkem v sousedních Boršicích u Blatnice, dnes Horněmčí. A byla to zase neuvěřitelná erupce barevné krásy, plná euforie, hlasů ve výškách, holének metr nad zemí a ladných dívčích pohybů.
A nakonec? Dědina by určitě měla poděkovat těm, kteří stojí za tímto zázrakem, tedy organizátorům, vedoucím a lidem, kteří dali dohromady tolik krojů a hýčkat si je. Těmto lidem bych chtěl z vlastní zkušenosti vzkázat, že začít je snadné, ale vydržet je velmi, velmi těžké. Držím vám pěsti a doufám, že si budeme – Nivničané, Horněmčané, Dolněmčané, Vlčnovjané, Bánovjané, Bystřičané, Straňané, Boršičané, Hlučané, Březovjané… stále více a více pomáhat a spolupracovat na tom, abychom se za naši lidovou kulturu už nestyděli, jak tomu často je, a naopak byli na ni patřičně hrdí.
A zapomněl bych na muzikanty z Rozmarýnu: „Pánové a slečny, hráli jste nejen parádně, ale na své mládí i s velkou chutí a zapálením. Překvapili jste mě. Děkuji.“
na Hopsáckém plese
Je sobota 9. ledna 2010, sedm hodin večer. Vcházím se svými rodiči do přeplněného horněmčanského kulturáku na 1. Hopsácký ples. Sedáme ke stolu k naší rodině. Moje kmotřenka bydlí v Horněmčí a její vnučka Barunka s dětmi z místního Hopsáčku právě přichází na parket. Předtančení folklorního souboru Horněmčí začíná. Sál je bohatě a barevně vyzdobený. Všude kolem hýří jasné barvy z té záplavy horněmčanských krojů. Je tu útulně.
