Sněhové radovánky
na Panském kopci výprava k tajemnosti domova
pátek 8. ledna 2010 ... Nivnice, Pánský kopec
Celé Vánoce jsem přemýšlel nad tím, jak zahájit v Nivničce rok 2010. Loni jsme v první zkoušce upletli s panem Ježkem z Boršic u Blatnice prútěný košík. To byl aspoň vstup do krásného roku 2009. V tom roce jsme se potom z Nivnice dostali několikrát do televize i do rádia, natáčeli jsme s Českou televizí film, režírovali pořad v Národním divadle v Praze, sami v něm tančili a zpívali a ve stoje nám ne Zlaté kapličce aplaudovalo přes tisíc diváků. Podnikli jsme řadu krásných výprav do kraja a k tajemnosti domova, mladí muzikanté z Muzikaše v sobě i v nás probouzeli a často rozezvučeli prastarou notu a konečně jsme vyšli na světlo Boží s programovým prohlášením Siločáry duše dítěte… a načali tak celorepublikovou diskuzi o formách a cílech vedení dětského folklorního souboru na počátku třetího tisíciletí.
Jak tedy vstoupit do roku 2010?
Až ve čtvrtek, těsně před pátečními zkouškami, mě to napadlo. A děkuji přírodě, že mi pomohla. Napadl sníh a s jeho příchodem se oživily i mé vzpomínky na dětství. Hlavně na saňování, na saňování až do tmy, na saňování u nás doma na dvoře nebo na Paňáku, odkud je brutálně krásný pohled na Nivnicu, při němž mě vždycky až píchne u srdce, když ho čas od času zas znovu spatřím…
Volba byla jasná. Vyrazili jsme s Nivničkú na Paňák. A byla to paráda. Na kopci se nás sešlo opravdu hodně. Když jsme s Vojtú, Bělkú, Norinkú a Adélkú vyšli na konci Nábřežní ulice zpoza barákú, až jsme se lekli toho kopce obsypaného dětmi a rodiči. A zdálky už jsme viděli, jak se dolů žene řada deseti bobú a k nám se přes bílou pláň nese zdálky řev mnoha hrdel: „Nivničkáááááááááá…“ Aniž bychom se domlouvali, všichni jsme najednou vyrazili poklusem ke vzdálenému kopci. Jen abychom už byli u nich, s nimi.
A na kopci? No, to byla nádhera. Jezdilo se na kdečem. Parádní, ve své naprosté neříditelnosti a nekontrolovatelnosti otáčení během jízdy, býl plastový taléřek. Kluci hojně využívali skokánek, který si tu postavili už včera. A když už se všichni dost a dost vyřádili, začaly se koulet obrovské sněhové koule.
A tady jsem asi všecky překvapíl. Odpoledňa, cestú ze školy, sem sa totiž zastavíl v koloniále u Brůlíka a kúpíl oranžový fosforeskující sprej. Brůlík ně enom kladl na srdce, ať sa ho děcka nechytajú, aby nebyly potom celé od barvy. Ide to prý dost špatně umyt. Spíš vůbec… To sem potom děckám aj důkladně zopakovál, když kolem mňa skákaly nadšením nad tým, jak sem tú veličajznú sněhovú kulu promňéníl ve velikého smajlíka zářícího do dálky a usmívajícího sa na celú našu „sjezdovku“ a na Nivnicu.
Hneď vyrústla o kus dál další obrovská kula. Když sem jí nastříkál očička a úsměv, došél Jura s Janíčkem a procedíl: „Co to je za monumenty? Sme tu jak na Velikonočních ostrovoch… Paráda.“ Těch Velikonoc sem sa trochu zalekl, a abysme nepřivolali jaro, šli sme místo dalšího stavjání radši eště chvilku jezdit.
Sněžení se změnilo v deštík, tma se začala snášet na Paňák, a tak jsme vyrazili k domovům. Když jsme zatáčeli do Nábřežní ulice, eště jsme se naposledy otočili, abychom se pohledem rozloučili s Paňákem, než nám zmizí za domy. Vtom jsme spatřili výrostky, kteří nepatřili k nám, ale jezdili tam s námi, jak se vrhají na naše, do dálky fosforeskující, monumenty, rozšlapávají je, válí se po nich, destruují je. Dovedl jsem to pochopit. Na Paňáku nám dnes bylo společně až moc dobře a to nemá Zlo nikdy rádo... Naši kluci to však ještě nechápou a pochopí to až za mnoho let, a chtěli se hned vrhnout zpět a vyřídit si to s nimi. Zadržel jsem je. Po mých slovech snad pochopili, že naši sněhuláci nám budou svítit ještě i doma, i když už z nich bude jen hromádka oranžové kaše, protože naše vzpomínky nikdy nikdo nerozšlape. A navíc jich přeca máme vyfotěných a natočených, když jsme si kolem nich hráli. A hlavně. Přeca sem těm výrostkom neřekl to, co ně kladl na srdce Brůlík.
Se smíchem a satisfakcí jsme pak ještě chvíli sledovali, jak se malí darebáčtí Nivničané válí v oranžové kaši a sami začínají pomalu fosforeskovat… Pak už nám Paňák zmizel za domy Nábřežní a podál říčky Nivničky sme ďupkali dom, vstříc roku 2010.
● Vlasti ●
● přímý přístup k fotkám z Paňáku, plus s překvápkem na začátku, naleznete TADY ●
Sněhové radovánky
Celé Vánoce jsem přemýšlel nad tím, jak zahájit v Nivničce rok 2010. Loni jsme v první zkoušce upletli s panem Ježkem z Boršic u Blatnice prútěný košík. To byl aspoň vstup do krásného roku 2009. V tom roce jsme se potom z Nivnice dostali několikrát do televize i do rádia, natáčeli jsme s Českou televizí film, režírovali pořad v Národním divadle v Praze, sami v něm tančili a zpívali a ve stoje nám ne Zlaté kapličce aplaudovalo přes tisíc diváků. Podnikli jsme řadu krásných výprav do kraja a k tajemnosti domova, mladí muzikanté z Muzikaše v sobě i v nás probouzeli a často rozezvučeli prastarou notu a konečně jsme vyšli na světlo Boží s programovým prohlášením Siločáry duše dítěte… a načali tak celorepublikovou diskuzi o formách a cílech vedení dětského folklorního souboru na počátku třetího tisíciletí.
